Ano, úvodní článek si nenašel zrovna vhodné označení, ale protože se v něm skutečně o určité rozloučení jedná, nechala jsem název takový. Vždyť zároveň s rozloučením se s něčím novým seznamujeme. A já bych se touto formou chtěla seznámit s vámi, potenciálními čtenáři. Nenechte se prosím odradit úvodní větou, pravdivěji jsem začít nedokázala :-)

Proč si ještě pořád necháváš tu esemesku? To se tím trestáš? Nebo jenom nechceš zapomenout? Ale na co - to sis spíš mohla nechat ty předchozí, které ještě neukazovaly tvou tisící prohru. Neboj, na ten obsah už stejně nikdy nezapomeneš. Tak proč se tím trápit? Mohla sis radši fakt nechat tu s úslovím, co použil aspoň dvakrát - "Máš se?" Jak bys mu odpověděla teď? Dobře, akorát na tebe ještě pořád myslím každý den.

Byl jako zázrak, když na konci června vešel do tvého života. A ty ses nad tím ani nestačila podivit a už jste si vyměňovali telefonní čísla. Jako za starých časů, chce se ti určitě říct. Vždyť vlastně ano - z přesvědčení upevněného díky celkem nedávné zkušenosti nechtělas udržovat kontakt pomocí Facebooku. Zpětně jsi za toto rozhodnutí čím dál vděčnější. Je to tak mnohem lepší. Stejně na něho pořád myslíš, tak proč to zhoršovat. Trochu (hodně) úzkostlivě celý víkend čekalas, že se na Slavnostech vína určitě musíte potkat. Jako naschvál. Taky se znovu zhmotnila obava, která se vynořila hned po té konečné esemesce, totiž jestli vůbec budeš schopná jít příští červen na tradiční pochod, kde on bude stoprocentně. Proč se bojíš tak dopředu? Myslíš, že se tím líp připravíš na setkání, které při skutečnosti, že bydlíte ve stejném maloměstě, je dříve či později nevyhnutelné? Bojíš se, to je evidentní. Nechceš prostě potkat ty hezké hluboké tmavé oči překvapivě lemované poměrně hlubokými vráskami. Dva roky rozdíl a... vlastně to hraje určitou roli, ale ta se netýká těch vrásek. Dnes ses o tom napřemýšlela dost. Můžeš se rozloučit bez toho, abys něco z toho pozitivního zapomněla. To je - jak sama víš - na tom všem úplně nejtěžší. Aby ses nebála připustit, že to nemusela být tvoje chyba.

Potkali jste se všehovšudy třikrát, ale byly to jedny z nejlépe strávených hodin tohoto roku. Můžeš se z tolik věcí poučit. Z těch necelých tří dnů. Prokážeš tím sobě i jemu tu nejlepší službu. A i když pořád ještě nevíš, co přesně tím Bůh zamýšlel, když vaše setkávání tak brzo skončilo, víš už, že chtěl, aby sis z toho vzala právě to, co sis dneska plně uvědomila. S mlhou a krajinou zpokornělou deštěm se tvoje duše dokáže velice dobře ztotožnit. Pochopit. A snad jednou i odpustit. Sobě. To především.

Nechat si jen znít v uších skladbu, kterou sis s ním - zpočátku nevědomky - spojila. Když sis poprvé uvědomila tu spojitost, trochu ses zarazila. Že by to byla pravda? Vždycky se ti ta písnička líbila pro to, jak moc díky cimbálu připomínala domov. A teď k tobě promlouvala slova, která asi opravdu jsou v tomto tvém smutnění pravdivá. "Až sa tá bude trápit, až sa tá bude trápit, kerá ho nechtěla..." Ale on svoje housle určitě pod ořechem jen tak ležet nenechal.