V poslední době jsem toho měla a mám nad hlavu a čím dál víc propadám zmatkům a pocitu nespokojenosti se sebou samou. Až jsem se dneska najednou zastavila a uvědomila si, jak jsem vděčná za své malé a často dost bizarní radosti a jak se mně líbí, že každý z nás má "ty své" - inu, jsou to krásné projevy Boží originality a smyslu pro humor. Možná na ně někdy zapomínáme, ale rozhodně mají v našich životech místo. A kdo například rád čte, ví, že knihu dělá dobrou také to, z jakých věcí se radují její hrdinové.

Takže, mé, ať už více či méně bizarní, radosti jsou tyto:

- odemykání, především něčeho v úrovni očí (například bezpečnostní páky na volantu nebo skříňky v šatně MZK)

- otevírání maminčiny tužky na oči (sama se nemaluju, ale mám ráda ten zvuk)

- listování slovníkem cizího jazyka a předčítání zajímavých slov (do doby, než to začne vytáčet ostatní přítomné)

- trhání perforovaných okrajů v diáři

- oslovení plyšáků jménem a mluvení s nimi (zejména po velice náročném dni v životě vysokoškoláka)

- první zakousnutí do čerstvě umytého jablka

- když prsty na levé ruce dokážu obsáhnout víc než jednu oktávu na keyboardu

- když se fénuju podobně jako v reklamě, mhouřím při tom oči jako modelky a snažím se zachovat vážnou tvář

- když při věšení prádla umisťuju kolíky podle barevné škály (ideálně od fialové přes růžovou, žlutou, zelenou až k modré)

- když si do černého čaje s medem přidávám citron tak dlouho, dokud se "nerozsvítí".

 

A jaké jsou ty vaše?