"Někdy je krutý každý ohyb cesty
zavátý sněhem dávných neskončených zim,
ale kdo jiný by tady měl pomoct než ty,
když vím jistě, že sám sebe nespasím." (Oboroh, Někdy)

Vždycky je pro mě těžké začít něco nového. Zřejmě to souvisí s mou introvertní povahou, která se s oblibou vyhýbá změnám jako čert kříži. Někdy je pro mě těžké samotné vykročení. Během posledního roku jsem se díky Bohu naučila vykračovat s mnohem menším strachem. Zjišťuju, že není nic horšího, než se bát udělat krok do neznáma. Tolik jsem toho už stihla kvůli tomuto strachu ztratit.

Trochu paradoxně k mému předchozímu přiznání působí fakt, že velice ráda chodím. Při chození se mi daří přemýšlet o problémech, které bych ze židle vyřešila těžko, ne-li vůbec. Dokážu strávit hodiny na "túrách" Brnem a vstřebat několik nových myšlenek. Jsem vděčná za možnost a vytrvalost psát si deník, protože díky zápiskům v něm roste i moje schopnost děkovat za zdánlivé samozřejmosti mého života. Čím jsem starší, tím víc vnímám svůj život jako dar, což pro mě ještě před čtyřmi lety nebyla samozřejmost. O to víc se ovšem zároveň bojím, abych jej dokázala nasměrovat správně. Abych té své chodicí vášni dala průchod na Bohem potvrzené cestě.

Loňský rok přinesl mnohé změny a já jsem vykročila na několik cest najednou. Nejvýraznější změnou bylo ukončení mého vysokoškolského studia. Na konci května jsem bojovala s jedním s největších strachů a s velkou Boží pomocí jsem nejen udělala magisterské státnice, ale podařilo se mi i najít si ve svém oboru práci (respektive brigádu). Dělám to, čemu jsem donedávna nevěřila, učím nadšence jeden skandinávský jazyk. A protože mi jedno studium nestačí, dokončím snad letos ještě další obor související s mým zájmem o literaturu. A právě tyto dvě oblasti mi v posledních měsících dělají největší radost.

Ale nebyla bych to já, kdybych si i v takové situaci nenašla důvod ke strachům. Pán přede mě totiž postavil ještě jednu velkou výzvu. Během dvanácti měsíců jsem se stihla seznámit se třemi muži, kteří celkem hodně zasáhli do mého nitra. O tom zřejmě nejhlubším zásahu jsem psala tady. V horkém létě jsem zůstala na té dobrodružně začínající cestě stát a až do pokročilého podzimu jsem hledala chybu. Našla jsem ji a měla pocit, že jsem došla určitého smíření. Pak jsem si ale po dvou letech studia začala všímat spolužáka a než jsem se nadála, začali jsme tvořit pár.

Tady bych vlastně už mohla skončit. Ale nedokážu to. Protože já se na té cestě pořád nemůžu pohnout dál. Na jiné cestě, té zájmově-pracovní, se mi jde skoro volně a s chutí, plní mně srdce upřímnou radostí. Vnímám krásu té druhé cesty, cítím, že můj milý mě má rád, ale nedokážu po ní pokračovat s takovou samozřejmostí, s jakou se pohybuje on. Mám už zase velký strach. Věřím, že moje touhy nesouvisí s budováním závratné kariéry, jedná se spíš o potřebu umět stát na vlastních nohou. Velmi se mi v posledních dnech stýská po pobytu na Erasmu, kdy jsem po letech krize silně přilnula k Bohu. Cítím, že jsem Mu velice blízko, ale bojím se, že nedokážu jít po tolika cestách zároveň. Znovu se bojím vykročit.

Přesto se nevzdávám naděje, že se v brzké době naučím s tímto strachem pracovat. Že budu schopná neztratit radost z chůze po cestě, ať už bude na začátku vypadat jakkoli obtížně.