Bože. Pane. Chtěla bych Tě volat, ale Ty nejsi nikde daleko. Nebo možná ano, protože se Ti vzdaluju sama. V posledních měsících jsem měla tendence zkoušet plout na jedné velké, ale křehké lodi sama. Počítala jsem s Tebou, snažila se Tě držet za ruku, ale všude jinde, ne při plavbě na této konkrétní bárce. A teď jsem poznala, jak pošetilé to bylo. Protože v té loďce jsou trhliny a bojím se, že už nepůjdou opravit.

"Hlubina se ozývá hlubině ve hluku tvých peřejí, všechny tvé vlny a tvé příboje se valí přese mě." (Žl 42, 8-9) Není mi příjemné mluvit o cíli cesty s tím, kdo se mnou na té lodi pluje. Ale vzala jsem ho tam sama, mám zodpovědnost za jeho informovanost.

Můj strach je velký a omezující. A když ho vnímám takto, znamená to vždycky moje ochromení. To asi proto k Tobě nedokážu volat tak silně, jak bych chtěla. O trhlině Ti neřeknu, protože se bojím, abys mě nezbavil možnosti na té lodi plout. Ale copak jsem tak pošetilá, abych doufala, že tu díru neuvidíš sám? Ty přece nechceš ony trhliny spravovat beze mě. Chceš, abych chápala, jak jim předejít.

Ale zase jsem to nestihla. Jít se s Tebou poradit o prevenci vzniku trhlin a především Tě poprosit o odpuštění toho, že se jich tolik už objevilo. Zase ne. Tvou nejtěžší cestu a nejslavnější vítězství tak budu moct prožívat zase jenom tak napůl.

"Proč jsi sklíčená, duše má, proč jsi ve mně tak ztrápená?" (Žl 42, 6) Protože Tě, Pane, bičuju a přitloukám na kříž a přitom věřím, že mě i přes to všechno budeš milovat, jako to já sama nikdy nebudu umět.