Vypsat se z toho, vymluvit, ale jak? Když právě slova v tuto chvíli nejvíce zrazují. Když za nimi člověk necítí jejich původní význam. Když místo útěchy přichází ještě větší nepokoj. Když prázdný prostor naplní ještě větší prázdnota.
Přesto mám pořád naději, protože její podstata netkví jenom ve slovech. Je nejplnější v tichu. Promlouvá jinak. V pohledu, pohlazení, prosvětlené místnosti. V chmýří předčasně odkvetlých pampelišek, ve svítání, v otevřené náruči, kdy člověka ještě pálí právě spáchaný hřích. Tam nejvíc. Kolikrát ještě budu moct zaklepat na Tvoje dveře? Kolikrát se mnou, Pane, budeš mít trpělivost?
Mé konečno v Tvém nekonečnu.